„Mami,“ přerušil Honzík maminku, která zrovna chtěla otočit stránku. „Co je napsáno tady?“ ukázal pod obrázek a maminka přečetla: „Loupežníci z Černého lesa. To je až další pohádka, vydrž. Nejdřív dočteme tuhle.“

Pak pokračovala ve čtení, ale Honzík už ji moc neposlouchal. Vrtalo mu hlavou, co dělají loupežníci z Černého lesa zrovna u nich na hřišti v Olomouci.
Když pak šla maminka vyndat prádlo z pračky, přistrčil si židli k oknu. Pořád pršelo. Sem tam někdo přeběhl silnici schovaný pod deštníkem nebo zachumlaný do kabátu. Začalo se stmívat a venku bylo nevlídno.
Honzíkovi nešli loupežníci z hlavy. V Černém lese určitě měli loupežnickou jeskyni s ohništěm, nebo chalupu pod vysokým smrkem. Tady u skluzavky se před deštěm a zimou neschovají.

Rozhodl se, že jim pomůže. Jak? To se rozumí samo sebou. Loupežníci patří do pohádky. Honzík sice ještě neví, jak je tam dostat, ale on už něco vymyslí.