„Dobrý den,“ vytrhnul paní Epolínu ze zadumání chlapecký hlas. Právě zamykala kancelář a v myšlenkách už utírala prach, vysávala koberce a zalévala květiny.

„Ahoj, Honzíku,“ vybavila si žena po chvíli, odkud chlapce zná. Je to přece dítě ze sousedství z Poděbrad. Vlastně už ne dítě, Honzík se docela vytáhl a Epolínu náhle osvítilo řešení. Zamrkala a líbezně, jako když med na chleba maže, se zeptala: „Nechceš si přivydělat?“

„Já nevím,“ zaskočeně odpověděl Honzík. Žena na vysokých podpatcích a ve fialovém kostýmku z něj nespouštěla oči. A tehdy si uvědomil, že v rukou s pečlivě nalakovanými nehty svírá kyblík a mop. „Myslíte úklidem?“

„Chytrý kluk,“ Epolína roztáhla rty do širokého úsměvu a odhalila zuby bílé tak, že by s nimi mohla házet prasátka. „Nic těžkého. Jen bych potřebovala dát do pucu jeden dům...

…

Kája! Jak jen mohl zapomenout na Káju! Honzíka zachvátila panika. Raději zavolá, než by odepisoval. Snad se z toho nějak vylže.

„Sorry, Kájo,“ sypal ze sebe, jen co umlklo vyzvánění. „Musel jsem narychlo změnit program a zapomněl jsem ti to dát vědět.“

…