Konečně přestalo pršet a podle oblohy to vypadalo, že to chvíli i vydrží. Honzík neváhal, teple se oblékl, na hlavu narazil kulicha, krk omotal novou šálou, kterou našel pod stromečkem, a vyrazil. Chvíli na chodníku přemýšlel, kam se vydá.

Pak si vzpomněl na opuštěné nádražíčko na kraji města v místě zvaném Hradec Králové, kam už dlouho vlaky nejezdí. Honzík měl takovéto tajemné věci rád. Rád objevoval neznámá místa ve svém okolí.

Kdysi zářivě bílá budova nádraží byla zarostlá a opuštěná. Omítka ve velkých kusech opadávala a tvořila obrazce. Jeden vypadal jako velký slon zachycený ve skoku, druhý měl téměř dokonalý tvar hřibu pravého.

Některá okna byla vytlučená, ale při bližším pohledu to tak hrozné nebylo. Honzík znal domy ve městě, které vypadaly mnohem hůř, a to byly navíc obydlené.