Ten drncající kufr na kolečkách je super! Konečně mám svůj vlastní a sám si ho i vezu, jako to dělají dospělí, když někam letí. Dokonce jsem si mohl vybrat, co si do něj dám! Máma to pak jen přišla zkontrolovat, a když se jí něco nezdálo, tak mi třeba řekla: „K čemu potřebuješ, Honzíku, na šest dní osm triček?!“ A já jsem uznal, že má pravdu, a dvě ne moc oblíbená trička vrátil do skříně.

Teď už jsme na letišti a je to tady fakt obří! Dost mi to tu připomíná nádraží v místě známém jako Mladá Boleslav, což je zvláštní, protože letadla a vlaky vypadají úplně jinak. A taky jinak fungují...

„Teta s Anetkou tu bude za pět minut,“ oznámí mi.

„Mami? Co když budeme mít v letadle jenom jedno místo u okýnka?“

„Tak si hodíte korunou, čí bude. Nebo se prostě prostřídáte.“