Daleko od Liberce je hluboké jezero. Na něm se pohupují čtyři malé ostrůvky. Kousek od jezera stojí sopka. Ráda prská lávu. Někdy ze vzteku, jindy jen tak pro radost. Za jezerem, ostrůvky a sopkou roste vysoká tráva. Málem dosáhne na mraky. Nikdo přes ni nevidí, a to je dobře. Kdyby byla nizoučká, nemohla by schovat krokodýly. Naštěstí není, a tak může být krokodýlí skrýší. Žije jich tu celá kupa. Smečka krokodýlů plakavých.

Počkat, jakých že? Plakavých. Krokodýlů plakavých, přece. Těch, co roní veliké slzy.

A opravdu. Někdo tam sedí, schoulený u pokrouceného kořene. Po tváři se mu kutálí horké slzy.

„Kdo jsi?“ zeptá se malé krokodýle. „Honzík,“ odpoví mu tiše hlásek.

Honzík kouká na krokodýle. A krokodýle kouká na Honzíka. Jeden z druhého mají trochu strach.
„Ty… ty mě teď… schramstneš?“ zeptá se Honzík. Hlásek se mu třese. Nechce skončit v krokodýlí tlamě! Dlouhé řady bílých ostrých zubů a pak tma. Br, jen to ne.